MŮJ OSOBNÍ PŘÍBĚH

Z venkovské holky, která miluje rychlou jízdu na kole, leze na stromy, přejídá se třešněmi a v lese hledá houby podle vůně, jsem se vyloupla do slečny, která se stěhovala od rodičů.

Odstěhovala jsem se do Univerzitního města stát se vzdělanou a váženou paní inženýrkou. Bylo mi 18 let a byl to pro mne nový svět. Ruch velkoměsta, vřelá přátelství, skvělá parta studentů, noční život i první opravdové lásky.

Sice třešně už jen supermarketu a z hub jen žampiony balené v plastových vaničkách. Zvykla jsem si. Fascinující pro mě byla různorodost lidí, názorů, zvyků i životních příběhů.

Se svým budoucím mužem jsem se seznámila na studiích. On studoval na vedlejší katedře. Po dvou letech randění jsme spolu začali bydlet. Nazvala bych nás „SOULMATE“, takové ty spřízněné duše. Prázdniny jsme většinou procestovali. Do některých států se vraceli opakovaně. Stanovali jsme nebo spávali pod širákem na útesech u moře. Milovanou Francii jsme dobrodružně procestovali celou stopem a navázali přitom řadu úžasných přátelství. Byl to svobodný studentský život, na který ráda vzpomínám.

Vzali jsme se po 7-mi letech. Bylo to pár týdnů před odletem do USA. Rozhýbala nás pracovní nabídka, „která se neodmítá“, takže vše vzalo rychlý spád. Svatbu, víza i stěhování jsme zvládli během 2 měsíců.

Byla jsem čerstvě provdaná za svého muže a odlétali jsme společně na 2 roky do USA. Byl to zároveň náš „honeymoon“ (líbánky). Dobrodružná jízda do země neomezených možností. Pracovali jsme a cestovali. Užívali si krásy Ameriky i možností, které nabízela.

A až tam, nasycená dostatkem zážitků i zkušeností, jsem pocítila svou touhu mít všechno to objevené komu předat. Touha mít své vlastní děti přišla až těsně před třicítkou. V době, kdy jsem měla pocit, že už jsme objevila a procestovala svět. Byla jsem připravená stát se matkou. Vše přicházelo přirozeně jako vyústění dlouhodobého partnerského vztahu. Můj muž pro mě byl jistotou, spolehlivým přístavem. Toužila jsem mít spokojenou čtyřčlennou rodinu a snila si o domečku se rozkvetlou zahradou.

Otěhotněla jsem ještě v USA a porodila našeho prvního syna. Vraceli jsme se domů, přivezli jsme si sebou našeho prvorozeného syna jako tu nejživější a věčnou památku na Ameriku.

Nastalo však něco, na co jsme ani jeden z nás nebyli připraveni. Návrat a aklimatizace zpět doma, byla velice náročná. Dva roky mimo domov, v zemi, kde vše funguje trochu jinak, byl veliký šok. Najednou jsem se zde necítila jako doma. Kdo jste to zažil, moc dobře víte.

Návrat do vlasti a ekonomická krize v kombinaci s přírůstkem vnesl do rodiny novou energii. My získali nové role a dynamika uvnitř rodiny nabrala jiný směr, než jsme byli zvyklí. Dostali jsem se do stavu, kdy jsme se nedokázali téměř na ničem domluvit. Cítila jsem se na všechno doma sama. Já nepochopená a neschopná matka. On nespokojený, protože si v práci finančně i pracovně pohoršil.

Můj sen o spokojené rodině se pomalu začal bořit. Vkrádala se mezi nás partnerská krize, pomalu a nenápadně. Po nějaké době jsem vytušila že někoho má. V době, kdy jsem porodila naše druhé dítě, se moje tušení potvrdilo. Svět se mi začal bortit pod nohama. Připadala jsem si jako ve zlém snu, ze kterého se chci probudit. Všechno se mi v tu chvíli přišlo naprosto zbytečné. Celý náš vztah, posledních 9 let života, naše děti. Můj racionální mozek to nedokázal pobrat.

Zbořil se mi celý dosavadní svět. Bylo mi 33.

Začal kolotoč emocí, které skákali nahoru a dolu. Proplakané dny a statečné noci. Pokusy o nápravu a opětovné propady. Návštěvy psychologa. Noční hysterické výlevy staršího syna. Bylo to hodně náročné období.

S manželem jsme si dali pauzu, odstěhoval se.

Vlastně jsem ho vyhodila, ať si v sobě utřídí, co vlastně chce. Nesnesla jsem ho vedle sebe, bralo mi to sílu. Pomohlo mi to uvědomit si, že ho stále miluji i přes veškeré zraněné pocity, které ve mne pulsovali. Své vnitřní rozhodnutí, že se pokusím udělat všechno proto, abychom jako rodina mohli fungovat spokojeně pohromadě, si pamatuji velice živě. Takový ten silný pocit uvnitř, že prostě musíte, jinak si to budete celý život vyčítat. Vidina, že moji synové mají vlastního tátu doma každý den, byla silná. Chtěla jsem, aby i on viděl, jak ty naše dvě úžasná stvoření rostou. Věděla jsem, že se toho mohou od sebe vzájemně tolik naučit.

To, co jsem potřebovala však akutně řešit, byl psychický stav staršího syna. Choval se jako zraněné zvíře, které volá o pomoc. Své zranění ventiloval ven svými nočními výlevy, které trhaly srdce. Jeho noční projevy, začali být moji noční můrou.

Hledala jsem pomoc. Šla jsem nejprve cestou přes dětského psychologa. Přístup klasického psychologa mne odradil už první návštěvou. Bylo mi jasné, že tudy cesta pomoci nepovede. Syn se ještě více uzavřel vůči okolnímu světu.

V té době jsem měla čerstvě dostudovanou školu alternativní medicíny.
Tříleté dálkové studium, na které jsem se tenkrát přihlásila ze zvědavosti i z praktických důvodů. Chtěla jsem své poslání matky plnit zodpovědně, bez chemie. Motivací byla touha vidět více do hloubky a mít vlastní názor, co se týká medicíny a jejich přístupů. Učili jsme se východní i západní přístupy a metodické postupy s celostním přístupem k člověku a životu. Uměla jsem si poradit s všelijakými fyzickými projevy i psychikou dospělého jedince. Jenže, nikdo se nezmiňoval, jak pomoci dítěti v takovéto situaci. Takže jsem začala pátrat.

Objevila jsem metodiku, která spojuje malování s terapii – jemný proces přesně vhodný pro citlivou dětskou duši. Životní mapy. Bingo!

Nadchly mne okamžitě. Nebylo pochyb, šla jsem do výcviku. Záměr pomoci synovi byl jasný.

Byl to dílek, o kterém jsem neměla tušení, že zapadne tak dokonale. Mapy jsem si zamilovala. Synovi pomohly. Získala jsem nástroj, který mi umožnil podívat se do vnitřního světa svého dítěte, jeho prožívání i zranění, které v něm krvácelo. Pochopila jsem, co se v něm odehrávalo a co potřeboval. Odchodu táty nerozuměl. Vnímal to jako zradu od nás „velkých“ i od svého čerstvě-narozeného bráchy, který přirozeně na sebe převzal část mé pozornosti.

Našla jsem balzám na jeho dětskou duši. Našla jsem nástroj i pro sebe. Pomohlo to přemostit se zase do důvěrného vztahu matka - syn.

Nadšeně jsem o tom, co všechno mapy umí a jaké výsledky s nimi mám, hlásila ve svém okolí. Začala jsem provádět děti svých známých jejich životními mapou. Viděla jsem výsledky, uvolnění, porozumění, šťastné tváře.

Mapy se staly mým pracovním nástrojem.

 

A jak to dopadlo s mým vztahem s manželem?

Můj muž už v té době pochopil spoustu věcí. Nechtěl přijít o rodinu. Stál o mne i o kluky. Stál tam přede mnou v té největší pokoře a odhodlání udělat cokoli bude třeba. Byl to pro mne silný impuls k nové šanci. Šanci mít svou rodinu pohromadě, vytvořit fungující partnerský vztah založený opět na důvěře. Šli jsme do toho oba dva. Nešlo to hned. Postupně jsme se zbavovaly starých stereotypů a odhazovali nefunkční přesvědčení. Diskutovali a objevovali. Občas zase zakopli. Plakali i smáli se, někdy spolu a někdy každý zvlášť. Milovali se i nenáviděli. Ladili nová nastavení, ve kterých by nám oběma mohlo být dobře. A hlavně komunikovali, komunikovali a komunikovali.

Uvědomila jsem si díky tomu všemu obrovskou spoustu věcí. O sobě. O našem dosavadním vztahu i o příčinách naší krize. Uviděla jsem, jak s příchodem dětí jsme se my dva vzdalovali. Jak nám do života začali vplouvat podvědomé vzorce z původních rodin. Jak nás ovlivnili naše představy o tom, jak by to všechno mělo být. Iluze o sobě, o partnerovi. Viděla jsem třecí plochy, kde jsme se neuměli domluvit. Co všechno jsme nevyjadřovali, protože jsme to neuměli. Kam jsme nedohlédli přes svá vlastní omezení a zranění.

Můj vztah s mým mužem se díky tomu prohloubil do úplně jiných rovin. Donutilo nás to oba k novému vnímání sebe i životních priorit. Naše cesty se zase zapletly do společného copu.

Letos slavíme 20 let společné cesty.

 

A tady by mohl můj příběh končit, „Happy Endem“.

Ale on nekončí, já ho žiju dál. Naše vztahová krize mě hodila úplně na jinou kolej. Dnes jsem za tuto životní zkušenost vděčná. Ukázala mi cestu, která se pro mne stala posláním. Přinutila mne ponořit se hluboko do tajů lidské psychiky a k umění vztahové komunikace.

Přivedla mne k terapeutické práci s dětmi, teenagery i dospělými.

Veškerá moje individuální práce s klienty je zaměřena na nalezení vnitřních osobních hodnot. Cílem je vždy otevřít klientovi cestu k vlastnímu poznání, pochopení a uvědomění si kdo je, kde je a proč se tam dostal. Prohlédnutí nevědomých principů a vztahování se k lidem, k věcem, vznik závislostí.

Uvědomění zde opravdu vnímám jako základní krok. Až pak se mohu vědomě rozhodnout, zda to žít chci nebo to ze svého života propustím.

Dále už je vše o tréninku a vytrvalosti.

Celý můj koncept je postaven na poznání, že 80% vztahových problémů i např. mezi rodičem a dítětem vychází z nevhodné komunikace. Ne úmyslně, z prosté neznalosti a omezeného vnímání.
Ve své denní praxi předávám „Umění vztahové komunikace“ partnerů, rodičům i pedagogům již 7-mým rokem.

Přivedla mne k mé expertíze. K tomu, co mne dává největší smysl ze všech:

JAK DĚLAT VZTAHY ŠŤASTNĚJŠÍ DÍKY KOMUNIKACI.

A víte proč?

Protože já věřím, že zdravé vztahy a vědomá komunikace je úplný základ našeho lidského prožívání štěstí.

Pokud se nám podaří tyto základní kameny postavit pevně, můžeme se naplno věnovat čemukoli dalšímu, být ve své autenticitě a naplňovat své talenty a dovolím si tvrdit i své životní poslání.

Mám to vyzkoušené .

Je to dobrodružná cesta a já vás na ni srdečně zvu.

Zvu vás na cestu vztahové komunikace.

Stojí to zato!

Vlasta Křenovská

www.vlastakrenovska.cz

projekt vztahové komunikace: UMÍM SE DOMLUVIT